O autorce

Moje cesta – od šumavských lesů k Nebeskvítce

Narodila jsem se v Příbrami do opravdové vojenské rodiny, ale osud měl už od začátku připravenou mapu plnou nečekaných zákrut. Brzy jsme se přestěhovali do Hojsovy Stráže u Železné Rudy na Šumavě. Vyrůstala jsem v odlehlé vojenské zotavovně Zátiší, kde v noci vítr zpíval mezi stromy a každá stínová silueta mohla být vílou nebo skřítkem. Moje dětská hřiště? Hraničářské útvary na Černém jezeře a vojenský prostor Dobrá Voda. Ale největší kouzla jsem nacházela v hlubokých šumavských lesích a ve starém chlévě u kmotra, mezi koňmi a kravami, kde se dojilo do velkých bandasek a vůně sena míchala s příběhy, které mi šeptaly praskající trámy.

Život na samotě mě učil odolnosti. Rodiče – vojáci se svými démony – mi nevěnovali vždy tolik pozornosti, kolik by malé děvče potřebovalo. Kamarádi mě často hledali jen tehdy, když potřebovali pomoci s písemkou. A tak jsem si hledala společníky v přírodě – seděla mezi stromy, sledovala srny, poslouchala vodu v potocích a vymýšlela příběhy, ve kterých jsem mohla být hrdinkou. 🌲✨

V patnácti jsem se rozhodla utéct od předurčené cesty vojenské školy. Když rodiče vyslovili přání, abych šla do armády, připadalo mi, že patnáct let je celý život – a já chtěla jiný příběh. Utekla jsem ke koním a kravám a vystudovala zemědělku. Jenže život je mistr v překvapeních: místo zemědělky mě osud zavedl na sever Čech za mladickou láskou v uniformě. Láska sice nevydržela, ale severní vítr mě tu už udržel.

Vyzkoušela jsem snad všechny možné profese: řeznici, celní deklarantku, řidičku ADR, vedoucí prodejny barev a laků i koloristku fasád, kde jsem míchala odstíny, jako bych kouzlila nové krajiny. Stále jsem ale cítila, že chci zachraňovat svět – a tak jsem zakotvila u Českého červeného kříže. Po povodních 2010 jsem deset let vedla jeho tým, koordinovala stovky dobrovolníků, školila první pomoc a stála po boku těch, kdo zůstali v nouzi.

Dokončila jsem střední školu v oboru podnikání, nastoupila na zdrávku v Liberci a nakonec získala bakaláře jako zdravotnický záchranář. Magisterské studium sociální práce a aplikované psychoterapie mě naučilo dívat se na svět jinýma očima – s větší laskavostí a porozuměním. V době covidu jsem koordinovala tři sta dobrovolníků a spustila krizové callcentrum. Byly to těžké chvíle, kdy jsem musela být oporou druhým, i když mě samotnou svíral strach a únava.

Zároveň mi život připravil chvíle světla: má dcera se vdala, narodili se mi dva vnoučci – Martin a Klárka – a s manželem a psy jsme začali chodit na dlouhé procházky lesem. Tam, mezi stromy, jsem znovu našla svoji fantazii a odvahu snít. Splnilo se mé největší přání: stala jsem se součástí výjezdového týmu záchranné služby. 🚑 A v kapsách záchranářské vesty nosím nejen obvazy a náplasti, ale i malé příběhy – připomínky toho, že naděje je někdy to nejdůležitější, co můžeme nabídnout.

Pro vnoučata jsem znovu začala hledat skřítky, víly a čarodějnice, dávat jim jména a vyprávět jejich příběhy. V šuplíku jsem objevila starou pohádku a věděla, že nadešel její čas – tak vznikla Nebeskvítka. Dnes ji nabízím vám, s nadějí, že vám přinese radost a kousek kouzel z hor. Pokud se někdy vydáte na výlet podle příběhu, možná se v Jizerských horách potkáme – třeba zrovna v okamžiku, kdy se svět zdá plný magie.

Mám v hlavě spoustu dalších příběhů – pohádky, novely, thrillery – a nechávám na hvězdách osudu, který z nich vykročí první. Miluji fantazii, kutilství, hraní na kytaru i střílení na terč. Naši domácnost sdílím se psi, kočkami, ještěrkami, rybičkami a všelijakou havětí, která ji dělá živou a veselou. Žiju v rytmu hesla: