Jaro pomalu bere zimě sílu.
První sněženky už odvážně vykukují z mechu a led na lesních cestách konečně ustoupil lidské noze. Voda z pramenů stéká do potůčků, stále studená, ale už ne tak přísná jako v zimě. A slunce si pohrává se světlem mezi větvemi tak šikovně, že dokonce i vílu Bílanisku přemluvilo, aby se líně natáhla...
O lidské soudržnosti, o úctě, pokoře a pomoci
Včera Nebeskvítka na chvíli sestoupila z jizerskohorských lesů.
Odložila mech z ramen, setřásla jehličí z vlasů a přišla mezi lidi, aby se s nimi podělila o příběh, který se zrodil právě tam, kde lesy šeptají a hory dávají čas myšlenkám dozrát.
Kouzlí se tady, kouzlí se hned,
Nebeskvítka vám přeje dobrý let.
Bydlím v mechu, v kořenech stromů,
v Jizerkách mám srdce i domů.
Milí poutníci světla,
zastavte se. Jen na chvilinku. Svět se nezboří, když si sednete.
Třeba na břeh přehrady nad Jabloncem, tam kde se voda jemně čeří, jako by si sama šeptala vánoční tajemství. Les za zády dýchá pomalu, Jizerky se tváří, že nikam nespěchají… protože Vánoce jsou tady.
Adventní poselství Nebeskvítky:
Radost není nález. Radost je návrat. K sobě, k druhým, ke světlu v nás.
Někdy nám slova a myšlenky vnuknou lidé, se kterými se dělíme o vzájemnost a bytí a já děkuji, že mohu být s některými a nechat myšlenky plynout ...
