Vodníci – strážci hlubin i poťouchlí šprýmaři

Vodníci… Kdo by je neznal? V pohádkách bývají malí, zelení a věčně mají na hlavě klobouk s leknínem. Ale v Jizerských horách jsou to víc než jen postavy z obrázků. Jsou to strážci vody, dobří duchové potoků a přehrad, kteří už od pradávna čistí vody, hlídají řádek pod hladinou a pečují o ryby i žabí orchestry. Bez nich by se naše lesní tůně brzy změnily v kalné bažiny a potoky by ztratily svou zpěvnou průzračnost. 

Jenže – a tady je to kouzelné "ale" – vodníci jsou také vrtošiví a trochu ješitní. Umějí se poťouchle smát, švindlovat v kartách, nebo schovat člověku boty jen proto, aby viděli, jak si šlape bosky po mechu. A když je někdo rozzlobí nebo přehlíží jejich staré pořádky, dokáží být pořádně zlomyslní. Rozproudí vlny, nechají bouřit hladinu a jejich hněv dokáže strhnout mosty i břehy. Staří horalé vědí, že zatrpklý vodník je horší než divoká bouře – umí vzít člověku dech i odvahu.

Přesto všechno je v jejich povaze víc dobra než zloby. Když se k nim přistupuje s úctou, když slyší dětský smích nebo slova vděku, jejich oči se rozjasní jako měsíční hladina. Pomohou ztracenému poutníkovi najít cestu, utiší rozbouřený potok a občas dokonce schovají neštěstí do nejhlubší tůně, aby už nikomu neublížilo.

Možná je to jejich podvodní kouzlo, možná jen připomínka, že i ti, kdo vypadají trochu strašidelně, mohou být těmi největšími ochránci. Vodníci Jizerských hor nejsou jen pohádkovými bytostmi – jsou symbolem rovnováhy. Učí nás, že i hravá poťouchlost a hněv mohou být dvě strany jedné mince, a že opravdová síla se skrývá v dobrotě a přátelství.

Tak až příště uslyšíš šplouchání vody v podvečerním lese, zpomal a zaposlouchej se. Třeba někde za leknínovým listem právě mrká Písáček nebo Třípřehrádek – a doufá, že člověk, který jde kolem, chápe, že voda má svá tajemství, která stojí za to chránit.