III. adventní zamyšlení Nebeskvítky: O radosti, která svítí zevnitř

Adventní poselství Nebeskvítky:
Radost není nález. Radost je návrat. K sobě, k druhým, ke světlu v nás.

Adventní čas není žádná soutěž v rychlosti. Je to spíš jemné pozvání posadit se na chvilku na lavičku mezi dny, vydechnout a podívat se na svůj rok jako na krajinu, kterou jsme prošli. Co nám darovala? Co nám odnesla? A kudy bychom chtěli vést své kroky dál?

Nebeskvítka říká, že v každém z nás občas číhá malý Kazismršt. Není to velký padouch, spíš takový mrňavý škrabálek, který se nadechne vždy, když se necháme unést malou jedovatostí, rychlou urážkou, nebo tou nevinně vypadající lží, co se tváří jako pomoc a přitom umí pěkně pálit.

A právě proto má každý člověk svůj vlastní Grál, i když o tom ještě neví. Není stříbrný ani zlatý. Je schovaný v nás, ve světle, které máme někdy pocit, že zhaslo... ale ono jen čeká, až si na něj znovu sáhneme.

III. adventní týden je připomenutím, že radost se nerodí z dokonalosti. Radost se rodí tam, kde si dovolíme být pravdiví.
Kde přiznáme své slabiny, ale nevzdáme se svého světla.
Kde jsme na sebe laskaví, a díky tomu se nám lépe dýchá i s ostatními.

Možná je to i dobrá chvíle pro otázku:
můžeme vůbec spravedlivě posuzovat druhé, když máme vlastní seznam úkolů, které jsme odložili do zásuvky "jednou"?

Radost, o které Nebeskvítka mluví, není hlučná ani okázalá.
Je to radost z obyčejného světélka uvnitř nás. Z toho, že náš jazyk nemusí být ostřejší než zima a naše myšlenky nemusí metat blesky, pokud jim dáme trochu ticha a pozornosti.
Je to radost z toho, že světlo v nás může vyhrát nad tmou, když mu dáme šanci.

A tak možná stačí jediné:
na chvíli zpomalit, nadechnout se, zazvonit si v duši malým radostným zvonečkem a dovolit světlu, aby si k nám zase sedlo.