Když Jizerky tiše promlouvají  

O vyčerpání, dětech, bolesti i světle

Ranní Jizerky mají zvláštní dar. Člověk kráčí, psi se proplétají mezi kapradím, dech stoupá v chladném vzduchu… a najednou se v tichu rozváže uzlík v duši. Ten, co už dlouho tížil, ale nebyl na něj čas.

Dnes jsem tam šla unavená až do morku kostí.
Ten známý pocit – vyčerpání, které se tiše vplíží do každého kroku, a člověk pak dělá věci na autopilota, místo aby žil. Možná to znáš.
Možná to známe všichni.

A v tom ranním tichu, kde tmy už mizí a světlo teprve hledá odvahu, se mi honilo hlavou tolik věcí…

O vyčerpání

Někdy chceme být pilíři — pevní, nosní, nezlomní.
Jenže pilíř, který zapomene na vlastní základy, se začne drolit.
A místo opory pak nechtěně přinášíme destrukci.
Ne proto, že bychom byli špatní.
Jen prostě došlo světlo.

Psí čumáky mi strkaly do dlaní mechové kuličky a připomínaly mi, že svět nestojí na tom, abych všechno stihla.
Ale na tom, abych byla.

O čase, který se krátí

Mám kamarádku, která umírá.
A před ní je najednou čas jako skleněná koule — křehký, průsvitný, vzácný.
Učí mě věci, které se jinak nenaučíš:
že "zítra" není samozřejmost,
že laskavé slovo má větší váhu než tisíc plánů,
že blízkost je léčivější než všechny poučky světa.

A že vyčerpání není konec — jen signál, že duše chce mluvit.

O dětech, které se zraňují

A mezi tím vším se mi vybavil jeden příběh.
Dítě, které uteklo do bolesti, protože svět kolem byl těžký, příliš hlučný, příliš náročný.
A já přemýšlela:
Jak je možné, že je těchto dětí stále víc?
Co jako dospělí přehlížíme?

Někdy si myslíme, že děti jsou odolnější, než ve skutečnosti jsou.
Že se přizpůsobí.
Že vydrží.
Ale možná… možná jsou to jen tiché signály světa, který je pro ně příliš.
Světa, kde se pospíchá víc, než se objímá.
Kde se hodnotí výkon, ale ne prožívání.
Kde se učíme být silní tak rychle,
že zapomínáme učit, jak být zranitelní.

O světle, které nezhasíná

A pak jsem se posadila na pařez, psi si lehli ke mně a Jizerky tiše dýchaly.
A já cítila, že přesto všechno…
je v nás pořád světlo.
I v těch, kdo jsou unavení.
I v dětech, které bolí svět.
I v maminkách, tatíncích, průvodcích, pilířích i destruktérech.

Možná jen potřebujeme Nebeskvítku.
Tu jemnou bytost v nás, která nezvedá hlas, ale zapaluje malé světýlko.
Ne velké ohně – jen světýlko, co stačí, aby člověk uviděl další krok.

A tak jsem šla zpátky dolů do Jablonce.
Trochu tišší, trochu smutná, ale nějak zvláštně celistvější.
Protože některé myšlenky s námi nemají bojovat — mají být vysloveny, nadechnuty, přijaty.

A v tom malém ranním tichu jsem pochopila jedno:
Nesmíme chtít být nepřetržitě silní.
Stačí být pravdiví.
A pravdivost má v sobě víc světla než dokonalost.