🌿 Když Nebeskvítka sestoupí mezi lidi

Včera Nebeskvítka na chvíli sestoupila z jizerskohorských lesů.
Odložila mech z ramen, setřásla jehličí z vlasů a přišla mezi lidi, aby se s nimi podělila o příběh, který se zrodil právě tam, kde lesy šeptají a hory dávají čas myšlenkám dozrát.

Autorské čtení proběhlo v domě Česko-německého přátelství v Rýnovicích, v krásné komorní společnosti, kde slova měla prostor dýchat a ticho nebylo prázdné, ale naslouchající. Příběh doprovázely obrazy, které k celé knize vytvořila umělá inteligence – obrazy snové, jemné, jako by si s pohádkou samy potichu povídaly.

"Znáte snad krásnější místo pro příběh, než jsou naše Jizerské hory?" zaznělo na úvod.
A bylo jasné, že odpověď se skrývá spíš v očích posluchačů než ve slovech.

Během téměř dvou hodin autorka vyprávěla nejen o tom, jak příběh vznikl, ale i o nikdy nekončícím souboji dobra se zlem. O tom, že zlo není jen někde venku, ale tiše bydlí v každém z nás. A že skutečný boj nespočívá v jeho porážce, ale v odvaze ho proměnit.

Teď už se pohádkové bytosti vrátily do svých domovů. Srnky zpět do lesa, víly do mlhy, Kazismršt do kouta, kde má čas přemýšlet.
A autorka sedí ve stínu staré křeslice u Nebeskvítčiny chaloupky a přemítá, zda nový příběh už má dost síly, aby se začal rodit…
nebo zda se mají slova ještě chvíli prohánět luhy a háji nad Jabloncem, nasávat vítr, ticho a čekat na jiný čarokouzelný okamžik.

Protože některé příběhy si o svůj čas řeknou samy.