Nebeskvítka a jarní zamyšlení u Bílé Nisy

Jaro pomalu bere zimě sílu.
První sněženky už odvážně vykukují z mechu a led na lesních cestách konečně ustoupil lidské noze. Voda z pramenů stéká do potůčků, stále studená, ale už ne tak přísná jako v zimě. A slunce si pohrává se světlem mezi větvemi tak šikovně, že dokonce i vílu Bílanisku přemluvilo, aby se líně natáhla pod starou břízou na Janovské louce.

Zkrátka… jaro přišlo.

A s jarem přichází naděje, že začne nový cyklus. Nový život. Nové příběhy.

Nebeskvítka proto otevřela všechna okna své chaloupky u Bílé Nisy. Vymetla z koutů zatuchlinu starých dní a nechala dovnitř proudit čerstvý vzduch z hor. Les voněl vodou, pryskyřicí a začátkem něčeho nového.

Jenže když si potom sedla na lavičku před chaloupkou a zadívala se do vlněk Bílé Nisy, začala přemýšlet o lidech.

O té zvláštní zlobě, která mezi nimi poslední dobou bují.

Kazismršť byl přece poražen. Nebeskvítka to ví jistě. Jenže jeho semínka, zdá se, zůstala. A ta klíčí v lidských srdcích zvláštním způsobem. Z bolesti se stává vztek. Ze strachu nedůvěra. A z nejistoty podivná jistota některých lidí, že právě oni vědí všechno nejlépe.

A tak Nebeskvítka sedí, poslouchá vodu a přemýšlí, co by s tím mohla udělat.

Jenže po chvíli smutně sklopí oči.

Protože ví, že některé věci ani kouzelné bytosti nedokážou.

Nedokáže lidem zavřít ústa, když by měli chvíli mlčet a naslouchat.
Nedokáže jim otevřít srdce ve chvíli, kdy by měli podat ruku.
A v celé své bylinkové zahradě nenašla jedinou rostlinu, která by dokázala probudit pokoru v těch, kteří mají příliš mnoho odpovědí a příliš málo pochopení.

A přece…

Když se zaposlouchá do lesa, něco si uvědomí.

Les nikdy nekřičí.
Přesto roste.
Řeky se nepřou o pravdu.
Přesto nacházejí cestu.

A jaro nepřemlouvá zimu, aby odešla. Prostě přijde… a začne znovu.

Možná tedy svět nezmění žádné kouzlo.

Možná ho změní lidé, kteří si vzpomenou na staré věci:
že pracovitost je ctnost,
že laskavost není slabost,
že pokora není porážka
a že člověk může být silný i tehdy, když pomáhá druhým.

Nebeskvítka se při té myšlence usměje.

A nechá okna chaloupky otevřená dokořán.

Protože kdo ví.
Možná s jarním větrem přiletí i pár lepších myšlenek.

🌿

Vaše Nebeskvítka