Cesta světla přes mlhu paměti

Když se díváme zpět, vidíme někdy jen stíny. Ale Bůh nám dává světlo, které svítí i skrze mlhu.
Každý, koho jsme milovali, zanechal na cestě svého světla stopu – možná jen v podobě slova, úsměvu, doteku, který trvá dál.

Není snad i toto víra?
Věřit, že naše láska nekončí smrtí, ale mění se ve světlo, které nás doprovází dál?
Věřit, že Bůh neztrácí nic z toho, co miloval?

Když zapalujeme svíčku na hrobě, není to jen vzpomínka – je to rozhovor.
Plamen je odpověď duše: 

"Jsem tady, jen jinak."

Výzva duším, které truchlí

Truchlit znamená milovat v čase, který se zastavil.
Ale Bůh ten čas znovu rozběhne – v rytmu naděje.

Nebeskvítka by ti řekla:

"Nezavírej srdce před bolestí. Skrze ni se k tobě vrací světlo.
Každá slza je perla, kterou nebe ukládá mezi hvězdy."

A když se příště budeš bát noci, pamatuj že tma není konec světla.
Tma je jen prostor, kde světlo zraje.

Kořeny a hvězdy

Naši rodiče, předkové, přátelé – ti, kteří nás učili chodit, smát se, milovat –
jsou jako kořeny pod zemí. Nevidíme je, ale bez nich bychom se neudrželi.

Kořeny nesou život, i když už nejsou vidět.
A tak i my rosteme z jejich lásky – neustále, tiše, do výšky.
A někdy, když se v noci zadíváš k nebi, možná poznáš jejich otisk mezi hvězdami.

Nebeskvítka roste právě tam – mezi zemí, která drží kořeny, a nebem, které chová duše.
Její květ říká: 

"Jsem spojena s těmi, kdo byli, i s těmi, kdo teprve přijdou."

Nebeskvítka tu není, aby ti připomněla ztrátu.
Je tu, aby ti připomněla proměnu – že i bolest může kvést,
že i ticho může zpívat,
že i prázdnota může být místem, kde se Bůh naklání k člověku.

Každá svíčka, kterou dnes zapálíme, je drobným světlem v oceánu tmy.
Není malá.
Bůh vidí i ten nejtišší plamínek – vidí srdce, které se rozpomnělo.

"Nikdo není tak mrtvý, aby nemohl být živý v lásce druhého."

Zkus se dnes nedívat na svíčku jen jako na plamen.

Podívej se na ni jako na modlitbu, která stoupá vzhůru.
Její světlo tiše šeptá:

"Tady jsme. A světlo mezi námi nikdy nezhaslo."