Vánoční dopis Nebeskvítky poutníkům světla

Milí poutníci světla,
zastavte se. Jen na chvilinku. Svět se nezboří, když si sednete.
Třeba na břeh přehrady nad Jabloncem, tam kde se voda jemně čeří, jako by si sama šeptala vánoční tajemství. Les za zády dýchá pomalu, Jizerky se tváří, že nikam nespěchají… protože Vánoce jsou tady.

Kdysi dávno se v Betlémě narodil malý chlapec.
Z krve královské, a přesto v jesličkách, ve chlévě, bez zlata, bez lesku, bez perfektně vyžehleného ubrusu. 
A přesto byl obklopen tím nejdůležitějším. Blízkostí. Teplem. Láskou.
Možná právě proto ten příběh přežil tisíce zim. Vánoce jsou tady.

A dnes?
Stavíme stromky rovnější než smrky u Bedřichova, světýlek máme tolik, že by i hvězdy chvíli váhaly, kam si sednout. Uklízíme, vaříme, nakupujeme, chystáme hostiny hodné králů… a někdy si u stolu vyměníme slova ostřejší než mráz na červených nosech.
Ano. I takhle občas přicházejí Vánoce.

Hledím na to z lesa, lehce si nadzvedávám čaroplášť a usmívám se.
Bílaniska si kreslí kroužky na hladině lesních říček, srnky a zajíci se tulí u Tlusté jedle a nechávají se drbat za oušky, protože svět je dnes nějak příliš hlasitý.
Po nocích chodím dětskými sny a přifukuji do nich světýlka naděje a očekávání, která neblikají, ale hřejí.
A Kazismršt? Ten se sice nejapně uchechtává za rohem, ale letos má trochu smůlu. Lidé se totiž občas nadechnou, naježí a … a on z toho ztrácí dech. 

Slyšte, poutníci.
Vánoce nejsou výkonná soutěž v dokonalosti. Ani zkouška bezchybnosti.
Jsou příběhem lidské NADĚJE.
Světlo se nerodí ve výlohách ani v titulcích zpráv. Rodí se tiše. Uvnitř.
Láska není seznam úkolů. Je to drobný čin, pohled, ticho, ruka podaná dřív, než přijde strach.

Ve světě, kde je snazší se bát než věřit, kde jsou lidé někdy ostřejší než by chtěli být, a kde se zdá, že nás někdo pořád rozděluje na "my" a "oni", přichází Vánoce s jemným kouzlem:
připomínají, že jsme pořád spolu.

Je-li chvíle, kdy se může začít znovu, pak je to právě teď.
Ne velkými gesty, ne hrdinstvím hodným obrů.
Stačí malé zastavení. Sdílení ticha. Přidržet někoho za ruku. Pohladit psa. Podrbat zajíce za uchem. Být.

Ten, kdo najde světlo v sobě a dovolí mu svítit dál, jako by našel křišťál v ledových pramenech Jizerek. Není to dar v mašli. Je to dar skutečný.
Grál života.

A tak, milí poutníci světla, přeji vám Vánoce s lehkostí sněhové vločky, s klidem lesa a srdcem otevřeným tak akorát, aby se do něj vešlo dobro.
Protože i malý plamínek stačí, když je noc dlouhá.

Buďte požehnáni.
A kdyby bylo těžko, vzpomeňte si na les, vodu a ticho.
Tam…
✨ Nebeskvítka vždycky čeká. ✨